Ke dvěma květním plátkům, které, když se od sebe odtáhnou, vytvoří srdce s otvorem pro vagínu, přirovnával ženské vnitřní pysky slavný francouzský anatom Georges Cuvier . V šestnáctistránkovém rukopisu popisuje ženské genitálie na celých devíti stranách, zatímco mozku věnuje jediný odstavec.
V mužích vzbuzoval tvar a velikost vnitřních i vnějších pysků odnepaměti fascinaci, která se střídala se zvědavostí i zděšením. V historii byly genitálie (ostatně stejné jako klitoris) mnohokrát oceňovány, ale také očerňovány, potlačovány a mrzačeny. Hlavní charakteristikou všech těchto intimních míst na těle ženy je jejich takřka nekonečná různorodost ve tvaru, velikosti i zbarvení, která jen odráží bohatost a různorodost přírody. Přesto i dnes má mnoho žen na světě pocit, že by si tyto partie svého těla měly upravovat. Děje se tak dobrovolně i násilím, a to nejen v muslimském světě, ale kupodivu i ve světě západním, kde je nejběžnějším požadavkem upravení pysků do uniformní až bezpohlavní podoby, jakou vidíme ve většině pornografií. Ještě větší hysterii doprovází pozornost věnovaná další části ženských genitálií, která je asi nejtajemnějším místem na těle ženy, panenské bláně.
RITUÁLY A TABU PANENSTVÍ
Existence tenké membrány kolem vaginálního otvoru, zvané také hymen, vyvolávala během uplynulých staletí kontroverzní diskuse. Dokonce i mnozí lékaři a anatomové předpokládali, že je výplodem fantazie a představivosti mužů. Jiní panenskou blánu pokládají za nejpodstatnější a jedinečný znak ženství, který rozhodně není neuchopitelnou iluzí.
Tenká vrstva tkáně v raném vývoji plodu uzavírá vnitřní pohlavní orgány, a protože kůžička neplní žádný životně důležitý úkol, několik týdnů před porodem se oddělí a ve vchodu do pochvy zůstane jen jakási jemná sliznice s otvorem, kterému říkáme panenská blána. Ta se pak, díky hormonům, stává v pubertě pružnější. Mnohdy se ovšem dívka narodí zcela bez blány nebo naopak její hymen uzavírá celý poševní otvor a blána musí být chirurgicky odstraněna. Existují také ženy, u nichž zůstává panenská blána neporušena i po pohlavním styku, jiné ženy ji ale ztratí při sportovním výkonu či manipulaci s tamponem. Panenská blána tudíž rozhodně není důkazem „neposkvrněnosti". Je až s podivem, že do tohoto těžko spatřitelného kousíčku lidské tkáně bylo v průběhu dějin vkládáno tolik společenského, morálního a občas i právního významu. Hymen se stal reprezentantem panenství, takzvaně neposkvrněného stavu, kdy žena ještě nikdy nepoznala muže, míněno v sexuálním slova smyslu. Záruka panenství, kolem něhož se postupně rozvinul kolotoč rituálů, měla zajistit ženichovi stoprocentní jistotu otcovství, tedy to, že se jeho manželce narodí potomci pouze z jeho lůna. Panenská blána byla stále více fetišizována, uctívána jako symbol cudnosti a mylně pokládána za anatomickou záruku panenství. Krvácení z vaginy bylo pokládáno za nezbytnou součást první ženiny sexuální zkušenosti a v mnoha kulturách platilo (mnohde platí i dnes), že pokud se na prostěradle neobjevila krev, nastaly problémy, které vedly až k ukamenování „nečisté" nevěsty. Rituální pojímání panenství vedlo i k hrůzným praktikám, kdy se věřilo, že sexuální styk s pannou vyléčí muže nemocného syfilidou. Dokonce i dnes se v mnoha zemích Afriky praktikuje sex s pannou jako cesta vyléčení se z AIDS.
Přestože zkoušky panenství jsou v mnoha zemích pokládány za protizákonné, existují místa, kde se zkouška panenství běžně provádí a neexistence panenské blány je trestána. V současnosti je proto dost běžná rekonstrukce panenské blány chirurgickou cestou, která ženě umožní „plnohodnotný" vstup do manželství bez sankcí a ponížení.
PANENSKÝ JED
Vedle toho. že bylo panenství v historii uctíváno a fetišizováno, se muži panenské blány báli. Ostatně etymologický význam slova hymen je prý odvozen ze jména řeckého boha manželství Hymena, který zemřel během svatební noci. Traduje se o něm, že sídlí v panenské bláně, a stává se tedy první obětí manželského styku. Sigmund Freud ve svém textu Tabu panenství rozvádí chování primitivních národů, pro které je zbavení panenství významným aktem, jejž ovšem neprovádí dívčin ženich a pozdější manžel - tomu je naopak přikázáno se takovému výkonu vyhnout! K odstranění panenské blány tady dochází vně pozdějšího manželství a je svěřeno nějaké starší ženě, která panenskou blánu uměle probodne, a muži, kteří jsou operaci přítomni, vykonají s dívkou „ceremoniální soulož. Nebo se na defloraci panny podílí dokonce nevěstin otec i kněz, v další verzi je panna deflorována tak, že se posadí na kamenný či dřevěný pyj. Freud se nad tímto chováním zamýšlí a vysvětluje ho několika způsoby. Obavou primitivních lidí z neznámého a z krve a také strachem ze ženy vůbec. Jakmile muž primitivních národů podnikal výpravu, lov či válečné tažení, vždy se styku se ženou vyhýbal, aby neoslabil svou sílu a budoucí úspěch. U mnoha primitivních kmenů žili muži a ženy dokonce odděleně a schůzky manželů se konaly mimo dům, často i tajně. Muži měli obavy, že budou ženou oslabeni, „nakazí" se její ženskostí, a tak přijdou o svou zdatnost. Ostatně o něčem podobném slýcháme i dnes před důležitými hokejovými či fotbalovými zápasy, kdy bývají partnerky hráčů ubytovány odděleně od svých mužů.
Vůbec nejpodstatnějším důvodem, proč defloraci nemá provádět pozdější manžel, je podle Freuda záměr ušetřit budoucího manžela nepřátelství (nebo také silné závislosti), které mohou v souvislosti s deflorací u ženy vzniknout. První styk bývá pro ženu spojen se zklamáním (obdobně může být první styk pro muže spojen se selháním), a proto ho primitivní společnosti s velkou „instinktivní chytrostí" obestřely závojem tabu, aby ochránily trvalé soužití dvojice. Fenoménem „panenského jedu" Freud připomíná, že „krotitelé hadů nechávají jedovatého hada nejprve kousnout do nějakého kusu látky, aby s ním pak bez nebezpečí manipulovali". Freud jde tak daleko, že patologickým nepřátelstvím ženy trvale připoutané k muži, který ji zbavil panenství, vysvětluje skutečnost, že „až druhá manželství se tak často vydaří lépe než ta první". Připomíná i častou situaci, kdy se ženy nemohou odpoutat od svého prvního muže nikoli z důvodů něhy či lásky, ale proto, že „na nich ještě nedokončily svou pomstu a ve vyhraněných případech se toto pomstychtivé duševní hnutí dokonce ani nedostalo do jejich vědomí".
POSVÁTNÉ PROSTITUTKY
Spojení posvátná prostitutka zní dnešnímu myšlení asi poněkud divně a paradoxně, byly ale doby, kdy bylo běžné a znamenalo přirozené propojení sexuality se spiritualitou. Praxe posvátné prostituce vznikla ve starověkých matriarchálních společnostech a zásadně se lišila od prostituce běžné (ta existovala vedle ní) tak, jak ji známe dnes. Erotická vášeň byla tehdy samozřejmou součástí lidské přirozenosti a sexuální akt se těšil velké úctě a byl výrazem zbožnosti. Těšil bohy i smrtelníky a v modlitbách byl nabízen bohyní lásky a vášně jako dar. Tato praxe souvisela s rituály, v nichž byly mladé dívky nabídnuty vybraným mužům k defloraci, aby se teprve poté staly plnoprávnými příslušnicemi kmene. Panenství bylo v průběhu historie nabízeno také kmenovému bohu, aby si kmen zajistil jeho přízeň. Praxe posvátné prostituce existovala ve všech velkých civilizacích po tisíce let. Její zbytky známe i ze středověku v podobě práva první noci pro majitele panství, kdy se každá novomanželka nejprve představila svému feudálnímu pánovi a teprve potom se vydala svému manželovi.
Mnoho starověkých národů mělo bohyně lásky, kterým se stavěly chrámy. Na slavnostech zasvěcených těmto bohyním se obvykle odehrávaly rituály spojené se ztrátou panenství. Podle dějepisce Herodota existoval ve starém Babylonu zákon o tom, že panna se musí odebrat do chrámu bohyně lásky a tam se oddat cizinci, který o ni požádá. Domů se vracela až poté, co jí některý z cizinců vložil do dlaně peníz a zbavil ji panenství.
Jinde se v den, kdy se slavil svátek bohyně lásky, dívka vydala na pobřeží a tam se nechala deflorovat od jakéhokoliv cizince, který ji o sex požádal. Dostávala za to určitý obnos, který si ukládala do truhly. Když truhlu naplnila, mohla se vdát za kohokoliv, koho si sama určila.
Obdobné rituály existovaly i u starých Slovanů. První sexuální akt se u nich musel odehrávat v přírodě v době letního slunovratu a byl magicky spojen s půdou.
Oběť, kterou dívka bohyni lásky v chrámu přinášela, spočívala tedy v přijetí cizince, který byl považován za posla bohů, či dokonce za ztělesněného boha. V nejdůležitějším rituálu, v posvátném sňatku, ztělesňovala dívka přímo bohyni. Své krásy a těla nevyužívala k tomu, aby získala moc nebo majetek, a často zůstávala skryta pod závojem v anonymitě. Jejím úkolem bylo uctívat bohyni milováním a přenášet tak její lásku do sféry lidí.
Během času nastal úpadek posvátné prostituce, chrám lásky se stal chrámem Páně a žena byla z náboženských rituálů vytlačena. Žena se stala ztělesněním smyslného pokušení muže a příčinou jeho pádu. Láska byla oddělena od těla a obraz božského ženství postupně mizel. S manželstvím byly spojeny zákazy a nesmělo se do něj vstupovat kvůli sexuální rozkoši, ale jen za účelem plození těch, kteří budou uctívat křesťanského boha. Panenství je tu symbolem neposkvrněnosti a čistoty, zatímco žena bez panenské blány je (zvlášť v některých zemích) považována za odpad společnosti.
